Archeologie je velmi zdrženlivá ve výkladech účelu rozsáhlého komplexu nedávno objeveného mladým americkým vědcem Henry B. Jumbou několik desítek kilometrů na sever od centra Babylonu, poblíž Kiše, jenž patřil k předním městům raně dynastické epochy.
Doktor Jumba nikdy předtím nepracoval v terénu, ale trávil veškerou svoji kariéru luštěním hliněných tabulek v různých muzeích. Svůj epochální objev začal v Britském muzeu v Londýně, kde narazil na následující podivný zlomek sumerského textu: …vládce pak nechal postavit obrovskou zahradu, ukrývající obrazy vzácné krásy. Na stavbě pracovali dnem i nocí tisíce otroků, kterým vládli královi rádci…a v noci pak bylo světlo jako za dne…. Zahrada byla pak nesmírná svou velikostí a překrásná ve své složitosti…a vládce byl uchvácen dílem mužů přišlých z velké dálky…Zde úlomek končil.
Trpělivá práce badatele vedla k závěru, že zmíněná galerie by se měla nacházet někde v okolí Kiše. Sehnat finance na další výzkum, tentokrát v terénu, nebylo snadné. Větší překážkou se však ukázaly být složité vztahy mezi USA a Irákem. Nakonec se však tento problém stal, aspoň zpočátku, předností. Na Irák byla totiž zaměřena enormní pozornost špionážních satelitů, a tak se po vyčerpávající diskusi s úřady dostal dr. Jumba k družicovým snímkům "podezřelé" oblasti.
Pečlivou analýzou záběrů se po řadě pokusů a omylů propracoval k následujícím obrázkům, odpovídajícím čtyřem úrovním rozlišení (pro osoby neznalé metod "letecké archeologie" podotýkám, že jde v podstatě o vyhodnocování ploch podle barevných odstínů, takže lze odhalit půdorysy budov, ulic, náměstí a jiných objektů, i když jsou překryty vrstvou zeminy). První záběr, s nejmenším rozlišením, odpovídá velké čtvercové budově, nebo spíše mohutnému valu s velkým čtvercovým nádvořím o velikosti devítiny valu uprostřed. Další rozlišení odhalilo osm menších nádvoří, symetricky umístěných ve valu kolem nádvoří hlavního. Velikost těchto menších nádvoří odpovídala devítině největšího nádvoří. Vyšší rozlišení pak přineslo dalších šedesát čtyři malých nádvoří, opět symetricky umístěných po osmi kolem nádvoří "druhé velikosti". Poslední obrázek, který bylo ještě možno bezpečně určit, napovídal, že se jedná spíše o jakýsi labyrint nádvoří symetricky uspořádaných podle velikosti, než o něco, co bychom nazvali galerií.
První hypotéza archeologů předpokládala, že obrazy byly namalovány na zdech oddělujících nádvoří. Pokusné vykopávky provedené jejich iráckými kolegy však tuto domněnku odsoudily k zapomnění. Po možných obrazech nikde ani památky. Když se ukázala falešnou i domněnka o mozaikových dlážděních nádvoří, dostalo se bádání do slepé uličky. Bylo sice možné představit si, že obrazy visely v rámech na zdech, popřípadě byly na nich namalovány, a proto po nich nezbyly žádné stopy. Tato myšlenka však trpěla základním nedostatkem. Vystavené, ničím nechráněné obrazy by musely po krátké době podlehnout zkáze působením větru a pouštního písku. Bylo by absurdní, aby někdo stavěl tak namáhavě galerii, která by byla zakrátko zcela nefunkční.
V té době začal převládat názor, že se jedná o nějaký chrám, a odborná veřejnost dokonce zpochybňovala souvislost mezi Jumbovým zlomkem a stavbou. Henry sám však ani na okamžik nezapochyboval o správnosti své prvotní intuice. Když jednou opět probíral družicové snímky s odborníky na analýzu obrazu, prohodil jeden z nich při pohledu na obrázky poznámku: " V podstatě se jedná o Sierpinského koberec".
Jumba, chytající se každého stébla naděje, se nechal poučit: "Sierpinského koberec je geometrický útvar v rovině, obsahující v sobě topologické ekvivalenty všech obrazců, které je možno v této rovině nakreslit. Pod topologickou ekvivalentností si můžeš představit, že dva obrazce jsou vyrobeny z gumy a jdou zformovat tak, aby se přesně kryly. Tak jsou navzájem ekvivalentní kruh, elipsa, čtverec i kdejaká, libovolně zubatá, uzavřená, nikde se neprotínající křivka. Na druhou stranu osmička nemůže být s těmito obrazci ekvivalentní, protože obsahuje "uzel", který nejde žádnou deformací odstranit." Protože Henry stále úplně nechápal, o co jde, dodal kolega ještě na vysvětlenou: "Je samozřejmé, že do úplného čtverce můžeš nakreslit vhodně zmenšené kopie všeho, co vůbec v rovině nakreslit jde. Když však ze čtverce začneš vystřihovat části, až se plocha toho, co zbývá, postupně blíží nule, už věc zdaleka není tak jednoduchá. To už vlastně dostáváš spíše labyrint čar, než plochu. No, a Sierpinského koberec je výjimečný právě tím, že labyrint čar, který představuje, v sobě obsahuje ve zdeformované formě vše, co lze nakreslit v původním nevystříhaném čtverci."
Archeologovi zasvitla nečekaná souvislost. Zahrada obrazů může být vytvářena sama sebou, svým uspořádáním. Vždyť má-li Sierpinski pravdu, znamená to, že v zahradě se nachází prototypy všech obrazů, byť většinou v tak zašifrované podobě, že to není smrtelníkovi na první pohled zřejmé. Jako by proti běžným obrazům, které vnímáme svými smysly, byly v zahradě přítomny jejich ideje, čiré esence o sobě, věčné a neměnné, jak učí Platón.
Byl tu však malý problém. Sierpinski publikoval své objevy v roce 1916, a dokonce i sám velký Platón žil až v pátém století před Kristem. Nadšení však nehledí na překážky, a tak začal Henry opět studovat původní zlomek, který celou tu šlamastyku zavinil. Začal přemýšlet o významu pasáží ... a v noci pak bylo světlo jako za dne…a dále… vládce byl uchvácen dílem mužů přišlých z velké dálky…. Zdálo se, že všechna fakta směřují k jedinému vysvětlení.
Aby se utvrdil ve svém názoru, otevřel doktor Jumba knihu zapovězenou všem archeologům světa, Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena. Dočetl se v ní o setkání vládce Gilgameše s mimozemšťany, o cestě Enkidua v kosmické lodi, a náhle v sobě pocítil jistotu. Takhle to muselo být! Galerie v sobě obsahuje poselství a další podobné, snad přímo navazující, se nacházelo v místech tzv. Baalbecké terasy, další pak v okolí peruánského města Nazca. Jenom se bohužel nepřízní času nedochovala. Pravda je mnohem fantastičtější než původní domněnky pana Dänikena….
Sierpinského koberec představuje v podstatě přenesení Cantorova diskontinua, s nímž jsme se už seznámili, do roviny. Vycházíme tak místo z jednotkového intervalu ze čtverce o jednotkové straně, ten rozdělíme na devět stejných malých čtverců a odstraníme prostřední z nich. Tak pokračujeme až do nekonečna. Fakt, že takovou svrchovaně pravidelnou procedurou dostaneme objekt, který v sobě obsahuje (ve zkreslené formě) všechno, co vůbec lze v rovině nakreslit, působí na první pohled jako zázrak.
Naskýtá se otázka, zda by nepozemská civilizace, pokud by navštívila někdy Zemi, nepoužila jako poselství budoucím generacím lidí spíše takovýto universální symbol, než jakési podivné postavy ve skafandrech.