Soudní protokoly, zpřístupněné po vítězství Velké demokratické olympské revoluce, jež svrhla absolutistickou vládu Dia a jeho pochopů, přinesly nejedno překvapivé odhalení. Jedním ze závažných případů, které zůstaly ve stínu velkých politických procesů, například Prométheovy kauzy, je pravdivá verze příběhu korintského krále Sisyfa. Oficiální stanovisko, které nám bylo za starých časů předkládáno, totiž ve světle těchto dokumentů vůbec neobstojí. Už v samotném jeho počátku totiž stojí lež.
Král Sisyfos byl odsouzen k smrti nikoliv za klamání bohů, ale proto, že se stal nepohodlným svědkem jedné z četných milostných eskapád vládce bohů. Viděl totiž, jak Zeus unesl říčnímu bohu Ásópovi dceru Agínu. Je proto pochopitelné a i spravedlivé, že se král bránil všemi prostředky krutému ortelu. Když se mu podařilo zajmout a uvěznit boha smrti, tak skutečně rozvrátil pořádky tehdejšího světa a způsobil ohrožení vlády bohů ne nepodobné vzpouře Titánů na počátku věků. Jeho návrat z podsvětí, po prvním zavlečení do této říše smrti, pak svědčí o veliké a nezlomné síle, která mu pomohla nevzdávat se ani v té nejzoufalejší situaci.
Hlavním revolučním činem, a zároveň z tehdejšího hlediska i zločinem, Sisyfa však bylo to, že odvrhnul zaběhnutou míru věcí. Abych se vyjádřil přesněji, použiji slova příslušného soudního protokolu: "...krutým způsobem zpochybnil neomylnost a nadřazenost bohů nad smrtelníky... a porušil tak jednu ze základních zásad božské spravedlnosti." - Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.
S tímto hlavním bodem obžaloby rovněž souvisí i oficiálně vyměřený trest: Sisyfos musí věčně valit balvan na vysokou horu, před vrcholem mu však vždy vyklouzne, a tak musí začít znovu. Skutečná podoba trestu, jak se vyšetřovací komise přesvědčila, je však mnohem zlomyslnější a rafinovanější. Nejtěžší na Sisyfově údělu totiž není fakt, že mu balvan vykluzuje. To by konec konců přinášelo jistotu nahlédnutelnou našim rozumem. Odsouzenec by po poznání bezúčelnosti svého snažení upadl do apatie a trest by ztratil svoji účinnost. Proto král neztratil příslib, že se mu jednou podaří úkol splnit.
Ale je v tom háček. Kopec, po kterém Sisyfos tlačí svůj balvan, není totiž ničím jiným než pověstným Ďáblovým schodištěm. Má nekonečně stupňů různé velikosti, které jsou symetricky uspořádány – od nepatrně malých až po největší. Při tom sebemenší část schodiště, stojící v hierarchii velikosti schodů až někde u hranic nekonečně malého, je po patřičném zvětšení nerozeznatelnou kopií celého schodiště. Hrůza celého tohoto vynálezu spočívá v tom, že pokud nemáme po ruce nějaké srovnávací měřítko, nijak nelze určit, v které části schodiště se právě nacházíme.
A tak král tlačí svůj balvan, který mu občas vyklouzne a spadne na nejbližší dostatečně velkou plošinu a nemá tušení, zda už nedosáhl svého cíle a nepohybuje se po krajině za kopcem. Kdyby věděl, kde se opravdu nachází, třeba by už dávno radostně odvrhnul své břímě a napřímil hřbet. Nikdy si však nemůže být jist, že takový čin neznamená konec jeho naděje. Byla mu odebrána míra věcí.
Vážení členové komise, na základě faktů, které jsem vám právě předložil, žádám, aby případ korintského krále Sisyfa byl zařazen mezi kauzy, které budou znovu přešetřeny s návrhem na úplnou rehabilitaci odsouzeného.
Ďáblovo schodiště je útvar nerozlučně spjatý s Cantorovým diskontinuem. Vskutku, vezmeme-li obrázek před sebou, vidíme, že každá plošina na schodišti odpovídá některému vyjmutému prostřednímu intervalu z Cantorovy množiny. Největší plošina uprostřed schodiště tak odpovídá první vyjmuté třetině při tvorbě diskontinua, dvě další plošinky (nahoře a dole) pak zase vyjmutým devítinám a tak dále. To není náhoda, Ďáblovo schodiště je skutečně konstruováno na základě Cantorova diskontinua a tím na sebe přenáší, byť v poněkud jiné formě, i paradoxy spojené s tímto slavným "matematickým monstrem".
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jenom o důmyslnou matematickou hříčku, která nemá v reálném světě obdobu. Opak je pravdou, schodiště má velký význam při modelování různých fyzikálních procesů souvisejících s teorií chaosu.
V souvislosti s nešťastným Sisyfem stojí ještě za zmínku fakt, že schodiště má, navzdory své složité fraktální struktuře, konečnou délku. Měří přesně dvě délkové jednotky. Z toho plyne, že by v zásadě mělo být možné jej v konečném čase projít.