Eduard Světlík: Na okraj tématu

Filologický výklad tohoto pojmu nabízí několik variant. Ta první vychází z toho, že toto slovo je utvořeno obdobným způsobem jako názvy většiny vědních disciplín. První část audeo je z latiny a znamená odvážit se, toužit po něčem, být smělý... Viz latinské přísloví Audentes fortuna iuvat, tj. Odvážným přeje štěstí. Ale pozor!! Vžitý překlad nevystihuje plnou šíři této maximy. Svádí k domněnce, že odvaha je již zárukou úspěchu, že na odvážné čekají jen šťastné chvíle. Ale takový není ani život, ani jediný význam užitých latinských slov. Fortuna není jen štěstí, ale i osud, úděl. A sloveso iutum neznamená jen přát, ale i těšit se, líbit se.  Mnohem výstižnější by proto bylo překládat: Odvážné těší jejich úděl – i když nemají štěstí, i když prohrávají, protože si jej sami zvolili!

Druhá část je řecké logos v obvyklém významu toho termínu.

Tedy věda o odvaze, smělosti, touze? Nebo odvážná, smělá věda? Mohli bychom si vypomoci Kantem, kdy jedním z prvků, které podle něho vedou k osvícenství, je entusiasmus osvíceného lidu, vznikající konkretizací odvahy vědět = sapere aude! Podívejme se na to ale trochu jinak. Tak jako filosofie vzniká z lásky k moudrosti, vzniká audeologie z odvahy k myšlení. Dr. Aude toto usilování ještě rozšiřuje o odvahu ke hře a činu.

Pominu nyní další varianty, jež jsou předmětem probíhající diskuse, a řeknu, že nejplodnější cestou k pochopení audeologie i k jejímu rozvoji je takový výklad, který pojímá audeologii jako otevřený systém poskytující každému člověku příležitost k tvůrčímu rozvoji a uplatnění. Audeologickému myšlení se učíme tím, že vytváříme audeologický systém, a ten pak zase zpětně formuje naše myšlení. Každý audeolog má neomezený prostor k bádání, v němž může uplatnit svůj duchovní aparát a zmocňovat se reality v tolika dimenzích, kolik jich je schopen rozlišit a poznat.

V audeologii není svazující autority mrtvého velikána, jehož myšlenky jsou svaté a nedotknutelné. Není tu nebezpečí nařčení z revisionismu. Je tu arci osobnost dr. Auda, ale je to živý člověk, jeden z nás, s nímž se nejlépe vyrovnáme tím, že budeme jeho myšlenky revidovat, vylepšovat, napadat i vyvracet, že s ním budeme polemizovat, utkávat se etc.

Aby bylo naplněno jeho poslání: „Ničeho se nelekejte. Jděte a bádejte!“ No dobře, řeknete. Ale o čem? Co je vlastně předmětem této nauky?

Nejpřesnější odpověď na tuto základní otázku podává sám dr. Aude: „Všechno, co je i není. A naopak.“

Tímto výrokem, charakteristickým pro geniální spojování slovní lapidárnosti s myšlenkovým bohatstvím, zajišťuje audeologii nadvládu nad všemi oblastmi zkoumání, neboť širší vymezení předmětu není možné. Zároveň to umožňuje tvůrčímu člověku z jakékoli oblasti stát se audeologem.

Otázka pro dr. Auda:  Usilujete o dokonalost?

Odpověď: Ne. Je to nejen nedosažitelný stav, ale do jisté míry i nežádoucí. Proč? Pokoušíme-li se v čemkoli dosáhnout dokonalosti, musíme počítat s ubýváním zdokonalované podstaty. Mohu to dokumentovat na poznatku, který udělal Edmund Hussserl. Jako všichni němečtí filosofové dbalí své pověsti se zpravidla neuchyloval k tomu, aby své teze dokládal příklady, přesto však jednou sáhl ke zkušenosti z raného dětství. Jako kluk prý dostal vzácný dárek – kapesní nůž. Byl však zcela tupý. Aby jej vylepšil, začal brousit jeho ostří. A všiml si, že čím více nůž brousí, tím více ubývá břitu. A usoudil, že dokonalosti by dosáhl teprve tehdy, až by břit zmizel docela. Tedy v bodě nula, při dosažení nicoty.

Myslím, že to může posloužit i jako příklad jeho fenomenologické redukce, tj. snahy proníknout k podstatě jevu jeho očišťováním od všech nahodilostí.

Otázka: Vy nemáte ctižádost vytvořit ucelený filosofický systém?

Odpověď: Ne. Není nic pomíjivějšího než ucelený, vyvážený a harmonický systém, neboť každý další krok poznávání a tvůrčí činnosti jej nutně musí opravovat, nabourávat, zpochybňovat, vynucovat si  jeho překonání. Ludwig Wittgenstein svého času  řekl, že po několika nezdařených pokusech, aby své výsledky spojil v nějaký celek, nahlédl, že se mu to nemůže nikdy podařit. Že nejlepší, co kdy napsal, vždycky zůstalo jen filosofickými poznámkami!

To je přístup hodný filosofa. Snahou dospět ke konečnému poznatku či řešení se vyznačují maloduši toužící po vědecké definitivě a duševní pensi. Kdyby se svět řídil podle nich, život by zasmrádl, vývoj by se zastavil.

Rád bych se však ještě vrátil k Husserlovi. Oceňuji ještě jednu skutečnost charakterizující žádoucí vztah k filosofii. Hned poté, co byla fenomenologie uznána za dovršený filosofický systém, pochopil, že je to jeho konec, sbalil svá fidlátka, předal katedru Martinu Heideggerovi a věnoval se filosofování už jen v salónech při odpoledních čajích.

V prvním období se dr. Aude přidržoval klasického postupu rozčleňujícího vývoj filosofického jsoucna do tří kroků, nicméně na rozdíl od Hegelova poměrně statického pojetí (these, antithese, synthese) zavedl terminologii dynamičtější (odvozenou od latinského verso, versare = obracet, převracet, pohybovat).

Jeho triádě se dostalo populárního označení audeologická trojčlenka čili audeologický vid podle začátečních písmen jednotlivých částí:

verse ® inverse ® diverse

Verse (výchozí pozice). První krok poznávací procedury. Jím poznáváme předmětný či pojmový objekt tak, jak se nám jeví bez našeho zásahu, součtem svých vnímatelných znaků.

Inverse (obrat). Vyššího stupně poznání dosáhneme, zkoumáme-li objekt z jiného pohledu, v jiných souvislostech, v pohybu, otáčíme-li jím, převracíme jej apod.

Diverse (průnik). Třetím krokem vracíme objekt na původní místo, ale není to už tentýž objekt, je to objekt zasažený naší aktivitou, objekt poznaný, k jehož podstatě jsme pronikli.

(Křesťanská odnož audeologie užívá pro označení třetího stupně méně výrazný termín introverse.)

Metodu audealektické trojčlenky můžeme demonstrovat na praktických případech. Začněme jednoduchým obrázkovým příkladem.

První obrázek: vidíme porcelánové prasátko, ale víc o něm nevíme.

Druhý obrázek: prasátko je otočeno a padají z něho korunky. Tím jsme zjistili, že jde o pokladničku.

Třetí obrázek: prasátko opět stojí na svém místě, ale vedle něho leží vytřepané mince a my víme, kolik korunek v něm bylo.

Další příklad je z fyziky a týká se klasického jevu zahřívání vody.

1. Máme vodu (verse).

2. Vodu zahřejeme na bod varu a voda se změní v páru (inverse).

3. Páru zchladíme a jímáme (diverse).

Máme tedy opět vodu, ale není to tatáž voda, je to voda destilovaná!

Znalost audealektické triády ovšem slouží především k analýze složitějších jevů. Zvolme příklad z oblasti sociální a analýzujme např. pojem morálka. Není pochyb o tom, že základem morálky je vztah k právu.

Právo jako soubor zákonů, nařízení, pravidel, sankcí ap. je tedy základní versí.

Inversním obratem je bezpráví, tj. porušování zákonů, jejich zneužívání, korupce, zločinnost atd.

K morálce dospějeme jedině diversním průnikem obou entit, takže jak osobní morálku, tak morální stav společnosti musíme hledat tam, kde se oba předchozí stupně dotýkají, prolínají, či rozcházejí.

Nakonec jsem zařadil klasickou trojčlenku dr. Audeho, která vyniká nejen lapidárností, ale i básnickou a filosofickou silou.

Verse: Jsem to, co jsem.

Inverse: Jsem  to, co nejsem.

Diverse: Jsem to, co jsem i nejsem.

Třebaže v pozdějším období dr. Aude překonal většinu triád tetrádami, zcela se jich nezříká, některé

zůstávají trvalou výzbrojí audeologie.

Musím připustit, že dr. Aude užívá pojem kvadratura v poněkud vágním smyslu. Někdy má na mysli jakoukoli sestavu ze čtyř článků, někdy převod tradiční triády na netradiční tetrádu, jindy zase tetrádu klasickou. Je pravda, že se tento pojem vyskytuje v různých odvětvích vědy a techniky (matematiky, geometrie, hvězdářství, architektury, elektrotechniky...), že si jej přivlastňuje každý, komu se hodí, ale zpravidla s ním zachází mnohem přesněji. Inu...

Nejčastějším případem kvadratury jsou fyzikální a duchovní tetrády, tedy systémy o čtyřech prvcích. Stavěli na nich už staří Řekové. Rozlišovali čtyři přírodní živly a světové strany, ale i čtyři druhy temperamentu a platónských ctností. S tetrádami se setkáváme v náboženstvích, mýtech, magii..., ale též ve vědě.

Kolik je v Novém zákoně evangelistů? Čtyři! Pěknou tetrádu prosadilo do života náboženské hnutí Českých bratří. Jsou to tzv. čtyři artikule pražské, které vyjadřují základní požadavky rozšíření náboženské svobody a obrody duchovního života.

Podle luriánské  kabaly se člověk musí tolikrát zúčastnit stěhování duší, dokud nepozná všechny čtyři stupně výkladu Tóry podle svého individuálního kořene.

Z šamanismu víme, že je nutno sloučit v člověku čtyři archetypy, aby měl zajištěno zdraví: tj. bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele.    

Moderní fyzika zcela jednoznačně určuje čtyři základní složky kosmu: prostor, hmotu, energii a čas a čtyři fyzikální síly: gravitaci, elektromagnetismus, silnou a slabou interakci.

Chcete další příklady? Jděte a hledejte, je jich dost.

Zvláštním případem je převod triád na tetrády.

Alexandre Dumas starší dobře věděl, že aby tři mušketýři byli celí a dokonalí, musí být čtyři!

Je snad symbolem štěstí trojlístek? Nikoli, je to čtyřlístek!

Některé triády je prostě třeba doplnit, jiné přebudovat.

Příkladem doplnění byl např. Einsteinův počin, když trojrozměrný prostor rozšířil o čtvrtou dimensi, čas, a vytvořil tak model časoprostoru.

Klasickou triádou se jeví Boží či Svatá trojice. Je to však pouze součást čtveřice, z níž je ten čtvrtý člen zamlčen. Proč? Křesťané nemohou popřít, že Bůh ve své „neskonalé moudrosti a dobrotivosti“ stvořil i ďábla, tj. zavedl na svět princip zla, tak to aspoň zamlčují.

Na dalších úkolech dr. Aude pracuje. Hlavním důvodem, proč dává přednost tetrádám před triádami, je bezpochyby to, že mezi čtyřmi prvky je možný dvojnásobný počet vazeb, takže lépe odrážejí složitost a variabilitu světa i života.

Při semináři věnovanému Imanuelu Kantovi vyrukoval někdo s jazykovým oříškem, který vyplývá z Kantových kritik rozumu (Kritik der reinen Vernunft, Kritik der praktischen Vernunft).

Otázka: Jak si, pane profesore, vykládáte Kantovy pojmy Verstand a Vernunft? A jak je potom překládáte?       

Odpověď: V obecné němčině tato slova mají stejný význam, v té filosofické díky Kantovi ne. Slovo Vernunft překládáme jako rozum, pro slovo Verstand hledáme jiné výrazy: um, rozmysl, intelekt... Někdo tento druhý termín chápe jako nižší stupeň myšlenkové potence, někdo naopak jako vyšší. Kdo má tedy pravdu?

Já vycházím z toho, že žádný úkol nelze chápat izolovaně, ani rozlišení těchto pojmů. V tomto případě jde o součást procesu poznávání. Jak probíhá?

Nejprve jsou nutná čidla, jimiž svět vnímáme. Potom musíme mít orgán, který tyto počitky zpracovává a vytváří z nich vjemy. Následují duševní myšlenkové postupy jako analýza, syntéza, třídění, systemizace... A nakonec dospíváme ke konkrétním poznatkům.

Dostáváme se opět k magickým čtyřem krokům poznávacího procesu. Volím pro ně dvě dvojice sourodých termínů: smysly, mysl + rozum, porozumění.

Kantovské kategorie zaujímají v této řadě vnitřní místa. Pro slovo Verstand jsem vyhradil pojem mysl, pro Vernunft užávám vžité slovo rozum.. Proč jsem zvolil slovo mysl? Protože jde o feminimní protějšek k maskulinu rozum. Poznávání je tvůrčím procesem, aktem, při němž vzniká něco nového. A mohlo by se něco zrodit, kdyby tu nebyla rozdílnost pohlaví působících činitelů?

Vyložení tohoto pojmu, který je ve středu pozornosti audeologie, vyžaduje jistý úvod. Východiskem je bádání sociologie a sociální psychologie o malých skupinách. Dříve zastávali vědci názor, že nejmenší lidská formace, kterou lze označit jako sociální skupinu, musí mít nejméně tři členy.

Novější školy se vesměs přiklánějí k názoru, že za sociální skupinu lze považovat i dvě osoby, pokud se nacházejí v trvalé interakci, tedy tzv. dyádu. Plodnost tohoto přístupu dokumentuji četné práce zvláště o heterosexuálním párovém soužití, v němž bylo odkryto velké množství vztahů a procesů skupinového charakteru.

Dr. Aude prohlašuje, že jako sociální organismus funguje už každý jednotlivec, neboť ho chápe jako systém složený z několika článků, jež jsou ve stálé interakci. V konkrétní struktuře a dynamice pak vytvářejí osobitý osobnostní systém.

Pro takto pojímanou osobnost zavádí termín sociální samoskupina.

Teorií osobnosti je mnoho a řada z nich rovněž chápe člověka jako strukturovaný celek, viz např. freudovskou triádu: id – ego – superego.

Dr. Aude v prvním období rovněž uvažoval o třech článcích. Vyšel z toho, že v každém člověku probíhají procesy ve třech  návazných oblastech, jimiž jsou: vstup ® zpracování ® výstup (toto schema se vyskytuje v různých obměnách v teorii informace a komunikace, při energetickém přenosu apod.). Do audeologického modelu sociální samoskupiny pak dr. Aude přidal v duchu svých kvadraturních postupů ještě článek čtvrtý, který má funkci reflektující, tj. je schopen probíhající procesy vnímat vcelku, jakoby z odstupu, a vypovídat o nich. Dospěl tak k radikálnímu rozčtvrcení osobnosti.

Konzument = zajišťuje příjem všech počitků, informací, duchovních i materiálních hodnot, které člověk potřebuje k životu a rozvoji své osobnosti. Fáze vstupu.

Manažer = zpracovává všechno to, co do systému vstupuje. Projektuje, řídí, reguluje, koordinuje, kontroluje, rozhoduje ap. Fáze zpracování.

Producent = vše, čím se systém projevuje navenek, co dělá a vytváří, reprodukce rodu... atd. Fáze výstupu.

Reflektor = autoreflexe všech procesů a systému jako celku. Syntetizující (ale i stylizující) pohled.

Model prostorového rozložení těchto článků vypadá takto:

                manažer

konzument           producent      

               reflektor                   

U vyrovnaných osob bývají všechny složky v rovnováze. Většinou však některá dominuje a ostatní jsou potlačeny, a to určuje daný charakter.

Kvadratury osobnosti lze sestavovat i podle jiných hledisek. Plodným postupem je např. hledisko dynamické, jež můžeme vyjádřit dvojím způsobem:

                               myšlení                                             rozum

vnímání              jednání                      smysly         vůle

                               cítění                                               emoce

O osobnosti pak opět rozhodují dominantnost či submisivnost a charakter jednotlivých složek.

Triádou zpravidla zkoumáme jednotlivé, vyčleněné předměty. Jejich vznik a vzájemnou interakci vystihuje pak audeologická pentáda.

Samo ze sebe nic nevzniká, ani se nevyvíjí. Nutnou podmínkou každé změny a proměny je vzájemné působení nejméně dvou jevů (elementů, vlivů, sil, myšlenek ap.).

Mějme tedy nejjednodušší modelovu situaci:

V₁ = první jev, V₂ = druhý jev, V₃ = výsledný jev.

Bez větší námahy zjistíme, že vztah dvou jevů může mít maximálně pět podob. Záleží na tom, zda na sebe jevy 1) vůbec nepůsobí, 2) působí afirmativně, při čemž zůstávají oba zachovány, 3) působí negativně a zůstávají oba zachovány, 4) jeden z nich musí zaniknout, aby mohl vzniknout jev nový, 5) pro vznik nového jevu musí zaniknout oba.

Jednotlivé případy označíme takto:

1. averse                              V₁ / V₂ = 0

První případ je ten, kdy jsou dva jevy vůči sobě netečné, nepůsobí na sebe, nic nového tedy nevzniká.

Příklady snad netřeba uvádět.

2. konverse                                    V₁ + V₂ = V₃

V druhém případě na sebe jevy působí kladně a zůstávají oba zachovány.

Příklady: býk + kráva = tele

               nedostatek pracovních sil + nízká produktivita práce = sociální jistota

3. kontroverse                   V₁ x V₂ = V₃   

Zde dochází k působení protikladnému, avšak oba jevy zůstávají zachovány.

Příklad: přitažlivost x odstředivá síla = oběžná dráha

             vojenský potenciál NATO x vojenský potenciál     Varšavské smlouvy = mír                                                                                                              

4. subverse                        V₁ – V₂ = V₃

Tento vztah vyznačuje vzájemné působení dvou jevů, z nichž jeden musí zaniknout, aby mohl vzniknout jev nový.

Příklad: slepice – vejce = kuře

             půda – semeno = rostlina

             vina – trest = odpuštění

5. perverse                                    V₁ : V₂ = V₃

Poslední formou vztahu je případ, kdy oba jevy musí v původní podobě zaniknout, aby mohlo vzniknout něco nového.                           

Příklad: vodík : kyslík = voda

             Romeo : Julie = usmíření Capuletů s Monteky                                                                                                                                                    

Je ovšem možné, aby tytéž dva jevy prošly celou pentádou, zaujímaly k sobě konvergentní i divergentí vztah, afirmovaly se i negovaly. Nejlépe si to ozřejmíme na vztahu muž / + x – :  žena.

Tyto dva elementy mohou být v pozici averse buď proto, že se neznají, nebo proto, že si jsou naprosto lhostejní.

Mohou se však sblížit, zamilovat se, vzít se, zplodit dítě... a všechny tyto nové jevy představují konversi.

Pokud mezi nimi vznikne rozpor, nenávist, rozchod, jde o výsledek třetího vztahu, kontroverse.

Je běžné, že jeden z partnerů zemře, nebo je tím druhým zavražděn, vznikne vdovec či vdova – a je tu subverse.

Nakonec mohou spáchat společnou sebevraždu, či zemřít přirozenou smrtí, to není rozhodující – a z výsledku jejich konversního spojení, tj. dětí, se stávají perversním obratem sirotci.

Vidíte, že člověk je prostě schopen všeho.

Audeologická eristika je uměním polemizovat a vést spor, uměním, jak je známe třeba ze Schopenahauerova díla. Dr. Aude uplatnil i v této disciplíně několik vlastních postupů, které si můžete osvojit i vy.

asanace

Umění vystihnout nejslabší bod protivníkovy argumentace. Můžeme postupovat tak, že najdeme slůvko, které se dá z jeho řeči či písemného projevu vytáhnout jako nejvrchnější kámen opěrného oblouku, a celá stavba se pak zřítí, nebo jako nitku, vlákno, prostě správný konec, za který zatáhneme a celé předivo protivníkovy argumentace se rozpáře jak starý svetr.

autodiskuse

Diskusní fórum pro ty, kdož nesnášejí prohru, nebo si nejsou jisti svými názory. Vedete-li dialog sami se sebou, vždy zvítězí ten váš.

diskusní výhybka

Tento postup se nejčastěji užívá v situaci, kdy každý ze dvou či více účastníků diskuse tvrdošíjně zastává svůj názor a odmítá všechny ostatní. Obrátí-li se na vás rozvášnění diskutéři, abyste rozhodli, kdo z nich má pravdu, prohlašte: „Nikdo z vás nemá pravdu, pravdu mám já.“ A řekněte svůj názor (pokud nějaký máte).

Budou se na vás sice zlobit, ale podstatně méně, než kdybyste dali za pravdu jednomu z nich.

pragmatická sankce

Užívá se v případě, že jste pronesli, napsali či udělali něco, co snese různý výklad a teď se řada lidí pře o to, jak jste to mysleli, jak si to mají vyložit. Podpořte jejich úsilí, aby hledali další důvody pro i proti, precizovali svá stanoviska, veřejně je vyhlašovali...atd. Když tak v hojné míře, která zvyšuje vaši popularitu, učiní, odměníte se jim nejlépe tím, že prohlásíte: „Všichni máte pravdu!“

toleranční patent

Každý člověk touží, aby jeho názory byly uznávány, oceňovány, nebo aspoň tolerovány. Volání po toleranci je veliké. Přitom svět oplývá vším možným, jenom ne tímto statkem. Lidské dějiny jsou přímo velkolepou přehlídkou intolerance. Žádnému mysliteli se dosud nepodařilo, aby nebyl pro své názory napadán. Nepodařilo se to ani žádné škole, žádné ideologii, žádnému náboženství. Lidem totiž máloco působí větší potěšení než vyvracet cizí názory, pokud možno i s jejich hlasateli.

Jak tedy dosáhnout toho, abyste nebyli za své názory napadáni, souzeni, nebo dokonce lámáni kolem, čtvrceni či upalováni?

Dr. Aude si položil zásadní otázku: „Kdo nemůže být  za své názory napadán?“ A odpověděl jediným možným způsobem: „Jenom ten, kdo žádné nemá.“

Z tohoto poznatku pak odvodil toleranční patent: Nechcete-li být za své názory napadáni, žádné nemějte.

Z dodatku Nebo si je nechte pro sebe pak odvodil tzv. malý toleranční patent.

Zjistil jsem, že někteří přátelé se odvracejí od audelogie řkouce: „Je jenom jeden dr. Aude a Egon Walter je jeho prorokem. Kde je místo pro nás?“

Obracím se k nim a volám: „Ale moji milí, co jste očekávali? Audeologie přece není náboženství apelující na vaši oddanost a pokoru, ale výzva k odvaze. Sami musíte najít své místo. A chcete-li být právem zváni audeology, musí to být místo nejpřednější, takové, jaké zaujímá sám dr. Aude!

Všechna náboženství dávají recepty, jak lze skrze poslušnost vejít do božího království, ale žádné náboženství se nikdy nerouhalo samo sobě a nevyzývalo věřící: ,Buďte bohem!‘ Vždycky jenom: ,Buďte sbohem.‘

V audeologii však její tvůrce překračuje svůj stín a poskytuje vám možnost nebýt jen poslušným věřícím, ale přímo stvořitelem, stát se přímo dr. Audem.

Někteří lidé si pod tímto pojmem představují cosi podobného, jako je Kantův kategorický imperativ (známý z jeho spisu Kritika praktického rozumu), tedy nejvyšší princip mravnosti a lásky k bližnímu. V audeologii však tento termín není kategorií etickou, ale spíše gnoseologickou či voluntaristickou. Slouží k poznání a pojmenování, ale hlavně k činu, neboť místo tázacích tvarů slovesa, jimiž se leckdy nerozhodně či přímo alibisticky ptáme, zda něco je, či není, používá tvar rozkazovací a říká rázně buď! Latinsky fiat! Staň se!

Do metodologie se tento princip promítá například tím, že zákony nejsou chápány jako něco daného, co člověk jenom objevuje, ale jako modelová skutečnost, kterou vytváří. Zdůrazňuje se tím i společenská odpovědnost audeologa, neboť nemůže říkat: „Já nic, já muzikant, já jen popsal něco, co je mimo mě.“ Za to, co vytvořil, musí nést následky.

Kanta se však audeologický imperativ nezříká, neboť i ten zdůraznil činnost subjektu při poznávání. „Svět kolem nás,“ říká, „nám prostřednictvím smyslu přináší pouze zmatenou a neuspořádanou látku a my z ní tvůrčím aktem vytváříme to, čím nám svět je.“

Audeologický imperativ má čtyři stupně podle míry zkoumání a rozhodnosti, jimiž na nějaký problém pohlížíme.

1. stupeň používá tradičního spojení fiat lux! a slouží k tomu nejjednoduššímu osvětlení problému. Budiž světlo!

2. stupeň se dostává pod povrch jevu, k jeho jádru, a snaží se je rozlousknout formulací fiat nux! jako oříšek. Jde tedy o vyšší stupeň poznání.

3. stupeň přechází od zkoumání k volní činnosti, k formulování rozhodujících kritérií, a to výzvou fiat dux! Určuje tedy vůdčí princip řešení problému, jeho uchopení a zvládnutí.

4. stupeň je fází nejvyšší a dostáváme se k němu poslední jednoduchou a přitom elegantní obměnou základního slova, jež nyní zní fiat lex! Budiž zákon! Opouštíme pole možnosti a přecházíme na pole nutnosti, vytváříme zákon.

Výčet praktických příkladů uplatnění by byl jednak dlouhý, jednak nedidaktický, protože z podstaty audeologie vyplývá, že si každou poučku máte odvodit a vyzkoušet sami, a když se vám neosvědčuje, nebo nelíbí, máte si vymyslet jinou.

Abych na vás ale nebyl moc přísný a vyhověl trochu vaší duševní lenosti, uvedu alespoň dva příklady uplatnění tohoto imperativu.

První lze použít při stanovení obsahu a smyslu audeologie:

Fiat lux: zabýváme se základními otázkami lidské existence a světa, tedy myšlením, poznáváním, zkoumáním, experimentováním... atd.

Fiat nux: činíme tak způsobem nám vlastním, jenž se dá označit jako použití principu 4 HP (viz heslo), tj. nezbytné uplatnění hermeneutiky, heuristiky, hravosti a humoru.

Fiat dux: rozhodujícím faktorem je  tvořivost, tj. maximální úsilí o vlastní přístup, modifikaci známých teorém, vytvoření nových ap.

Fiat lex: nyní už stačí vyslovit příkaz: budiž audeologie myšlenkovou disciplínou s vlastní metodikou – a je to!

Druhý příklad vám poslouží při polemice s ostatními mysliteli,  zejména s odpůrci audeologie:

Fiat lux: posvítíte si na jejich myšlenky, názory, soudy...

Fiat nux: prozkoumáte je, protřesete, převážíte, proklepete...

Fiat dux: roztřídíte na ty, které odpovídají vašim poznatkům, a na ty, které jim odporují.

Fiat lex: nakonec prohlásíte, že správné jsou jen ty vaše – a odpůrci jsou na lopatkách!